Na kritiku čtenáře Davida Šimoníka odpovídá zástupce šéfredaktora MF DNES Michal Musil.
Zatímco ministr Kalousek nejprve měl a pak neměl tajně pořízenou nahrávku schůzky českých šéfredaktorů, informovalo se minulý týden o jiné tajně pořízené nahrávce, a to na webové stránce britské BBC.
V sekci proslulého investigativního pořadu BBC Panorama si mohli čtenáři přečíst o posledním dílu rozkrývajícím ilegální obchod s tabákem. Novináři této korporace – v českých poměrech obvykle udávané za vzor vynikající žurnalistiky – použili při práci skrytou kameru.
Tajné nahrávání přitom není v tomto pořadu nikterak výjimečné. Loni v září se vysílalo Panorama s názvem To by se u zvěrolékaře stát nemělo. I zde použili reportéři BBC skryté nahrávky: poukazovali jimi na pochybné praktiky a špatné zacházení se zvířaty u britských veterinářů.
Přečtěte si článek Davida Šimoníka, ke kterému se vztahuje tato reakce.
Z těchto příkladů zajisté nevyplývá, že by používání skrytých nahrávek novináři bylo za každých okolností správné. Vyplývá z toho něco, co v místních debatách o žurnalistice (ale i politice a jiných oblastech) buď zcela schází, nebo se objevuje jen v podobě povrchních mýtů a iluzí – totiž solidní srovnání se zahraničím. Mnohokráte vystupovali diskutéři a kritici v posledních letech s výslovným závěrem či nevysloveným předpokladem o jakési unikátnosti místních českých médií oproti zbytku Evropy. Dozvěděli jsme se toho už hodně. Že skryté nahrávky používají hojně jen čeští novináři, zatímco v jiných evropských zemích ne. Že ještě horší je to u nás s řízenou provokací, kdy se novinář vydává za jinou osobu – a zase vše skrytě natáčí. Nebo že se jen v Česku zveřejňují pikantní materiály, které neobsahují žádné informace veřejného zájmu. Každý z těchto závěrů je mylný – takové věci se dějí i na západ od našich hranic.
Ovšemže debata o chybách novinářů a o hranicích, kam až mohou zajít, je správná a užitečná. Jestliže však diskutující pořádně neznají situaci v jiných zemích, nemůže takový – sám o sobě potřebný – rozhovor vést ke kloudnému závěru. Bez důkladné znalosti okolního světa se nedá zjistit, v čem je česká žurnalistika skutečně výjimečná a horší než jinde. A co je naopak globální problém, o kterém se lze kriticky bavit právě a pouze jako o širší záležitosti typické pro nynější stav liberální demokracie.
Tak třeba případy skryté provokace, kdy se novinář vydává za někoho jiného, se učí v dějinách žurnalistiky, stejně jako případy, kdy novináři někoho skrytě nahrávali. Je to již pár desítek let, co se německý reportér Günter Wallraff vydával jednou za tureckého přistěhovalce, jindy za německého pravicového byrokrata. A je to naopak velice nedávno, kdy britský The Sunday Times zjišťoval, nakolik jsou tamní politici ochotni pozměnit zákon ve prospěch toho, kdo jim dá peníze: lidé z těchto novin jednali pod falešnou identitou jako zájemci o takový obchod a schůzky si samozřejmě nahrávali.
Jenže mnozí čeští kritici o zahraničních příkladech buď nevědí, či svou nevědomost předstírají. Je ostatně pozoruhodné, že vášniví místní mediální debatéři ani nehlesli, když server WikiLeaks začal loni zveřejňovat bez jakéhokoli kritického výběru stohy důvěrných depeší americké diplomacie míchající věci, jejichž zveřejnění může být veřejným zájmem, s milionem nepodstatných zpráv typu „francouzský prezident honil po kanceláři psa“. Ono asi srovnání s cizinou nezní v českých poměrech tak efektně jako kritika českých novinářů od kancelářského stolu.
***
Případy skryté novinářské provokace se učí v dějinách žurnalistiky.
Michal Musil, zástupce šéfredaktora MF DNES
