V Moskvě bez pasu a peněz aneb Když vám ujede prezidentská kolona

Doprovázet prezidenta na zahraniční cestě může být dobrodružné. Vše je naplánováno na minuty, nikde se nečeká. Rozhodně se nečeká na novináře. Jako ve středu v Moskvě...

Prezidentská kolona uhání po dálnici třetího moskveského prstencového okruhu. V protisměru jedna velká zácpa, automobily téměř stojí. Dálnice před delegací v čele s Václavem Klausem je ale jako vymetená - všech pět pruhů je prázdných, kromě černých limuzín ani vozidlo.

To je tu při státních návštěvách obvyklé, vysvětluje zástupce české ambasády Tibor Opěla, který nás po Moskvě provází. Policie půl hodiny před začátkem jízdy prezidentské kolony celou dálnici zastaví a pustí ji až patnáct minut poté, kdy vozy přejedou.

I když je vozovka prázdná, limuzíny jedou předepsanou rychlostí. Cesta z letiště v Moskvě na zámeček Majendorf, jedno ze sídel ruského prezidenta, tak trvá skoro hodinu. Po kraji dálnice je každých sto metrů  salutující policista. Opěla nám vysvětluje cosi o tom, jak se v Moskvě při velkolepých slavnostech rozhání mraky, aby nepršelo a svítilo slunko. To pak prší jen před Moskvou.

Zvláštní země. Přikazování přírodě tu stále přetrvává. Ale přírodě chce přikazovat i Západ. Právě před tím Klaus varuje ve svých knihách proti panice z globálního oteplování. V Rusku má posluchače, kteří mu rozumějí. Jeho Modrá, nikoli zelená planeta vyšla i tady a prezident ji zde chce představit studentům. Bude to naše další zastávka po jednání prezidentů a jejich obědě.

Uvězněn v Medveděvově sídle

Tu přednášku jsem ale bohužel neviděl. Stalo se mi totiž to, co bych nejméně čekal - prezidentská kolona mi po skončení jednání Klause s Medveděvem ujela. Doslova a do písmene. Těžko popsat pocit člověka, který se najednou ocitne sám uprostřed lesů, ve vysokými zdmi obehnaném a zhusta střeženém prezidentském sídle Dmitrije Medvěděva, několik kilometrů za Moskvou. Bez ruských peněz v kapse, bez znalosti ruštiny, neuměje přečíst azbuku. A bez pasu, který mi v letadle odebrali.

Seběhlo se to tak rychle. Po tiskové konferenci se nástup do připraveného mikrobusu počítá v řádu vteřin. Sehnat celou novinářskou tlupu není jednoduché - někteří se potřebují vrátit pro zavazadlo, které nechali v jiné části budovy, z budovy je několik východů, je plná spletitých chodeb a také všudypřítomné ochranky ruského prezidenta, která je připravená vám nesmlouvavě naznačit, že dál už ani krok. A před budovou hned několik mikrobusů..

Když jsem jeden z nich viděl ujíždět před nosem, nenapadlo mne, že to je ten můj.

Chybí iDNES.cz, hlásili v tu chvíli kolegové novináři na jeho palubě našemu průvodci Tiboru Opělovi. To už si to ale mikrobus řítil od Medveděvova zámečku. Začala série zběsilých telefonátů. "Ne, to není vtip," opakuje Opěla do telefonu někomu z ruského protokolu, který nechce uvěřit, že jednoho Čecha delegace zapomněla. Na zastavení, natož návrat, je ale pozdě. Když se kolona rozjede, už ji nic nezastaví.

Na dosah ruskému prezidentovi

V tu chvíli ještě netuším, že tím zapomenutým jsem já. Naopak se celkem bezstarostně snažím dovolat do redakce a nadiktovat zprávu o tom, že prezident na své podmínce k Lisabonu trvá, jak zde před chvílí s vážnou tváří vzkázal do Bruselu. Spojení se nedaří navázat. Nervozně si pohrávám v ruce s mobilem. Přijde mi trochu divné, že se na mne člen ochranky dívá tak nepřátelsky.

Až po chvíli mi dochází, že jen dva metry přede mnou stojí Medveděv. Ještě než nasedl do své prodloužené limuzíny, s někým před budovou konverzoval obklopen suitou svých strážců.

Téda, vidět ruského prezidenta takhle zblízka není k zahození, pomyslel jsem si. Radost mi kazí až telefonát, který mi oznamuje, že mikrobus už uhání vyčistěnými dálnicemi do Moskvy. Beze mne.

Hlavou se v tu chvíli honí černé myšlenky a ještě černější scénáře. Něco vymyslím, uklidňuje mne Opěla. Někdo vás vezme do centra a vy už pak dojedete na českou ambasádu sám metrem. Kývám, souhlasím.

Následuje řada protichůdných pokynů. Stůjte tam, kde jste, odveze vás někdo z ruského prezidentského protokolu, říká mi jakýsi Rus. Kývám, souhlasím, nehýbám se z místa. Dotyčný slibuje, že se pro mne vrátí, ale nevrací se. Pak někdo jiný navrhuje, že mne vezme mikrobus ruských novinářů, kteří míří do centra také. Kývám a souhlasím, budu vděčný za kohokoli, kdo mne odveze. Nemám se hýbat z místa. Nehýbu se. Ale zmíněný mikrobus ruských novinářů se k odjezdu nemá.

Po další čtvrthodině mi kdosi volá na mobil, ať se prý vydám příjezdovou cestou k bráně, tam prý čeká velký modrý autobus. Ten mne odveze na Rudé náměstí. Žádný autobus jsem ale u brány nenašel. Zato ale na mne troubí osobní auto. Že by chtěli, abych nastoupil?

Kreml

V duchu děkuji Bohu. Ve voze je ticho, ujíždíme do centra. Dálnice jsou přecpané, jde to pomalu. Hodily by se majáčky a policisté, kteří dálnici vyčistí. To jsem tudy ale měl jet před půl hodinou.

Dobrý ruský muž mne dovezl až na Rudé náměstí. Nerozumí anglicky a já zase rusky, ale snažím se zjistit, kde je banka a kde stojí taxi. Začíná závod s časem, protože konečný cíl je česká ambasáda. Když naši delegaci nezastihnu tam, jsem ztracen, protože před šestou hodinou už zase kolona od ambasády pokračuje na letiště. Zbývá mi necelá hodina času.

Náměstím před Kremlem jdu tak rychle, že mauzoleum či chrám Vasila Blaženého vidím snad jen periferně. Jsem sice jediný z delegace, který měl možnost centrum spatřit, a z Moskvy tak dnes viděl zaručeně nejvíce, ale přál bych si být někde jinde.

Opět mi volá sekretář Opěla. Tak by vás měli dovézt až k velvyslanectví, oznamuje mi s úlevou v hlase. Zpráva ale přichází trochu pozdě. Můj dobrodinec mne podle původní dohody dovezl jen na Rudé náměstí a už je pryč. Vracíme se tedy k původnímu scénáři. Potřebuji si vyměnit peníze a sehnat taxi. Ve dvou bankách koruny nevedou, zachraňuje mne až směnárna. I přes jazykovou bariéru se nakonec dohodneme. Možná to nakonec stihnu, začínám věřit tomu, že se vrátím do Čech ještě dnes.

Prý když zvednu ruku, zastaví mi nějaké auto, i když není označené jako taxi. A doveze mne za peníze, kam potřebuji. Zvedám ruce, ale nezastavuje nikdo. Čas běží. Mířím na stanovistě taxíků. Podle mých informací by na cestu k ambasádě měla stačit 4 eura. Taxikář chce po mne 25. Mám jich jen dvacet a hádat se nechci, neochotně svolí. Ukazuji mu vizitku s adresou české ambasády. Ulice Julia Fučíka.

Sekretář volá znovu. Za čtvrt hodiny se totiž celá delegace zase přesune na letiště. Ptá se, kde jsme. Netuším, odpovídám, azbukou psané nápisy mi nic neříkají a v Moskvě jsem poprvé. Mám dát telefon taxikáři k uchu. Kde jste? ptá se sekretář řidiče rusky. V Moskvě! směje se spokojený muž v kožené bundě, který na mne právě vydělal 16 eur.

V 17:35 zastavujeme konečně před českým velvyslanectvím. Sekretář mi jde naproti, je na něm vidět, že se mu ulevilo. Ulevilo se i mně a děkuji mu za pomoc, bez jeho organizace a telefonátů bych to nezvládl. Bylo to skutečně za pět minut dvanáct. V 17:45 nás už totiž znovu nahnali do mikrobusu. Tentokrát si ho ujet nedám...

Adam B.Bartoš, redaktor iDNES.cz