Čím více bouří eurozóna, tím více bude bouřit i Václav Klaus. Už od druhé půlky loňského roku vyzařuje z prezidenta uspokojení člověka, který se nemýlil; dlouho varoval, byl za to peskován, a přece mu nyní vývoj dal za pravdu. Ovšem i když Klaus v mnoha ohledech správně ukázal na chyby v konstrukci Evropské unie, přece je dobré položit jemu a jeho přívržencům pár otázek. A to ještě dříve, než ze sebe začne prezident v novém roce sypat další přednášky, projevy a statě na téma úpadek Evropy (jako že krize jednotné evropské měny určitě pokračovat bude).
Václav KlausFoto: ČTK
Očima Michala Musila zástupce šéfredaktora MF DNES Václav Klaus totiž, jak známo, nekritizuje pouze nějaké průběžné chyby evropského sjednocování, přílišnou byrokracii či neuvážené a dostatečně nepromyšlené rozhodnutí o zavedení eura. Prezident jde na Evropskou unii z podstaty: celý projekt je špatný, nejlepší je přece Evropa samostatných, suverénních, nezávislých národních států, které spolu vzájemně spolupracují.
„Buďme suverénní a sebevědomou zemí,“ řekl prezident Klaus v prosinci, když odmítal, aby český stát z devizových rezerv svojí centrální banky podpořil potácející se eurozónu.
Ono se hezky mluví o suverenitě a sebevědomí, když jste v bezpečí a nic se vám nemůže stát. A z kritiky Bruselu, jíž se Klausovi za jeho postoje dostává - z té se mu opravdu nic moc nepřihodí, na ni se vážně neumírá. Umíralo se však v Evropě dříve, v onom vychvalovaném systému suverénních národních států: že se v dnešních časech evropské integrace, už šedesát šest let, nevede na území Německa a Francie válka, nemá z hlediska historie precedentu.
Co tedy zaručuje, že by malé Česko nebylo bez Evropské unie v době národních států vystaveno brutálnímu nátlaku ze strany větších evropských zemí? Tlaku, jaký už Češi v dějinách bolestně zakusili?
Takovou situací, prosím pěkně, není, že s námi velký stát něco nekonzultuje. Myslí se jí třeba dění v roce 1938 - tehdy bylo Československo přinuceno Francií a Británií podřídit se Hitlerovu Německu.
Až tedy budou na Hradě připravovat harmonogram projevů, mohli by do něj dodat i něco na téma: Jak bych se já, Václav Klaus, choval, kdybych byl onoho roku prezidentem a stál před podobným rozhodnutím? Šel bych já, Václav Klaus, v září 1938 sebevědomě sám bez Spojenců do války proti Hitlerovi? A ještě taky třeba - postavil bych se v únoru 1948 odvážně domácím komunistům spřaženým se Stalinem, diktátorem jiné velké země?
Moderní historiografie už otázku „kdyby“ připouští (obor se nazývá paralelní historie). A prezidentův okruh zájmů je široký, proč se tedy nepustit též do historie.
Michal Musil, zástupce šfr. MF DNES
