Bafotbal Bafotbal. Aneb jak jsem prožil africký šampionát

Naděje je má cesta, vítězství můj osud. Španělští fotbalisté krásně naplnili nápis na autobusu, který je v Africe vozil. Jaký vzkaz mohu z turnaje poslat já? Jaký vlastně byl „můj“ šampionát?

Profimedia.cz

Vítězný osud se onu červencovou neděli pro Španěly naplnil a oni opouštěli za policejního doprovodu stadion v Johannesburgu. Stál jsem od nich kousek, uvázlý v zácpě. I pro mě to byla v tu chvíli cesta naděje: naděje, že se ze zácpy včas vyprostím a cesta do hotelu nepotrvá dlouho. Tato myšlenka dala vzniknout další: Kdybych měl mít na svém autě nápis symbolizující dojem z mistrovství, jak by asi zněl? Schválně, jak asi?

Steak jako ze sna V den odletu jsem si v restauraci u Prahy poručil k obědu steak. Kdo ví, co mě čeká, aspoň se nadlábnu! Maso bylo tvrdé jako podrážka a sušší než anglický humor. Chuť jsem si spravil až v Johannesburgu, ve „steakárně“, kam jsem občas zašel na večeři, o níž se mi bude dlouho zdát. 

Nějak tak to bylo s celým pobytem. Doma jsem kritizoval pořadatelství turnaje v zemi, o níž jsem si nemyslel mnoho pěkného. Nyní se pokorně omlouvám. Afrika měla výsostné právo hostit mistrovství. Uvědomil jsem si to díky mozaice minipříběhů či obrázků přímo z místa.

Ano, některé scény jsou pro evropské oči drsné. V té pro mě nejdrsnější lezla seschlá babička po čtyřech kolem dálnice, vozy – i ten můj – ji rychle míjely. Řídily se heslem „Nikoho nelituj“, které jsem v Africe slyšel nesčetněkrát, ale takový nápis na autě mít nechci.

Jindy se k nám na křižovatce plazí žebrák, nemá nohy a jedinou ruku napřahuje v prosbě o almužnu. Krátký dialog s kolegou z auta: „Byl bys radši mrtvý, nebo tímhle chlapíkem?“ „Mrtvý.“ „Já asi taky.“ Jenže muž se na plnou pusu směje, třeba ho život baví, ač ho nikdo nelituje.

Od jeho veselých očí lze přejít k podle mě základním pocitům Afričanů, které v nich šampionát vyvolával: k nadšení, entuziasmu a pýše, že hostí celý svět.

Nemá smysl zastírat, že podle místních se bezpečnost v zemi s obrovskou kriminalitou po mistrovství opět zhorší. Nemá smysl zastírat, že problematický může být ekonomický přínos turnaje.

Koncentrace vřelosti Ale když jsem se díval, jak mistrovství roztančilo lidi z Alexandry, jednoho z nejhorších chudinských slumů v zemi, napadlo mě: To mohutné nadšení a sebevědomí nemůže jen tak zmizet! Jistě, jde o ryze subjektivní pocit někoho, kdo zemi poznal jen velmi letmo a povrchně. Ale strašně si přeji, ať mám pravdu.

Dějiště mistrovství byla různá. V Johannesburgu bylo chladno a město jako by vás nechtělo pustit k sobě, Kapské Město se kolem vás svými koloniálními domy ihned přítulně omotalo, z Durbanu dýchl horký fén teplého oceánu. 

Ale všude byli milí lidé. Našly se výjimky, avšak koncentrace vřelosti plynoucí z bezprostřednosti místních povah byla větší, než jsem z Evropy (z Česka zvlášť) zvyklý.

Zácpa po finále byla krátká, už po volné dálnici jedu vstříc posteli, šampionát v zemi Bafana Bafana skončil. Pro mě to byl Bafotbal Bafotbal, budu na něj vzpomínat rád.

A ten nápis na mém autě? Napadá mě toto: Je snadné se dívat zpovzdálí na někoho skrz prsty. Ale když se přiblížíte a prsty dáte stranou, uvidíte mnohem víc.

Filip Saiver, sportovní redaktor MF DNES